Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Modlil se k Hospodinu a řekl: „Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.“ (Jon 4,1-2)
Jonáš je naplněn silnými emocemi, které těžko zvládá. Vývoj událostí se mu vůbec nelíbí a naplňuje jej hněv. Co je důvodem jeho zloby? Skutečnost, že Ninivané, tito hrozní, odpudiví lidé činí pokání a Bůh se nad nimi slitovává. Hrozba zaslouženého, spravedlivého Božího trestu není uskutečněna. V Jonášovi se vaří krev. Tohle se nemělo stát. Město mělo být po zásluze vyvráceno, jak jim ostatně Jonáš od Hospodina vyřizoval. Měli dostat, co zasloužili.
Nad Jonášovým hněvem možná nechápavě kroutíme hlavou. Proč se neraduje, když lidé – dokonce celé město ¬– uvěřilo Bohu? Možná se radujeme nad stavem našeho vlastního srdce, protože si představujeme, že naše reakce by byla lepší. Mě by pokání hříšného města potěšilo a vzdával bych Bohu chválu.
Ale třeba přehlížíme jiné situace, kdy nás zaplavuje hněv. A to jen proto, že se věci vyvíjejí jinak, než by podle nás měly. Víme, co by Bůh měl udělat, ale on to nedělá. Někdo blízký po těžkém boji a po mnohých modlitbách nakonec nemoci podléhá. Milované dítě se ztrácí do světa a nelze s tím nic dělat. Rozpoutané zlo má navrch.
Je docela jisté, že i naše nitro někdy zaplavují vlny hněvu. Jde nejspíš jen o to, v jaké míře na nás Bůh tyto situace dopouští. Spolu s Jonášem máme šanci zcela otevřeně před Bohem vylít své špinavé a zdrcené srdce. Znát Boha jako toho, kdo je plný slitování, shovívavý, lítostivý nad zlem, nesmírně milosrdný. A třeba se posadit do stínu pod přístřešek a trochu z odstupu se znovu podívat, co to doopravdy náš Bůh vlastně dělá.
Jiří Jadrníček (Zlín)
