“Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť; co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!” I rozkázal Hospodin rybě, a vyvrhla Jonáše na pevninu. (Jon 2,10-11)
Jonášovi trvalo dlouho, než dospěl k vyznání, které čteme v dnešním verši. Nebylo to nic laciného ani snadného, ale pravdou je, že si za dosavadní obtíže mohl sám. Pán Bůh však měl s tímto tvrdohlavým prorokem svůj neotřesitelný záměr. Chtěl u něj dosáhnout změny postoje srdce tak, aby byl připraven pro své poslání: zvěstovat pokání velkému městu Ninive, jinak propadlému zkáze. Jonášovi bezpochyby rychle došlo, že ryba, jež ho pohltila, tam neplavala náhodou. Je to jeho druhá šance od Hospodina. Být vhozen do vln rozbouřeného moře, to se rovná jisté smrti, Jonáš ale stále žije - díky Boží nekonečné trpělivosti!
Po mnoha kotrmelcích tedy čteme, že se Jonáš konečně začíná obracet ne od Hospodina, ale k němu. Modlí se. Trochu lakonicky lze konstatovat, že na modlitbu se v břiše ryby může dokonale soustředit a neobtěžují ho tam žádné rušivé podněty (snad až na ty chaluhy, co se mu omotávají kolem hlavy).
A co my? Dychtíme po slyšení Božího hlasu, ale když promluví, nezamlouvá se nám, co říká? Nebo musí přijít až bouře a případně i nějaké ztroskotání, jež nás přesvědčí, že uposlechnout je to nejlepší, co můžeme udělat?
Jonášovo volání „U Hospodina je spása!“ rezonuje o staletí později v betlémském chlévě, kde právě narozený chlapec dostává jméno Ješua (Jehošua), to znamená „Bůh zachraňuje“. Jako Jonáš byl tři dny v břiše ryby, tak i Ježíš bude tři dny v útrobách země - obojí je stav naprostého odloučení přesahující naši představivost. Jonášovo snad nejkratší možné evangelizační kázání přineslo záchranu obyvatelům Ninive, ale Ježíš přinese záchranu celému světu. „Bůh zachraňuje“.
Martin Skoumal (Zlín)
