Vy svědkové moji jste. (Iz 43,10a)
To první, co si vděčně připomínáme při čtení tohoto oddílu, je radostné zjištění toho, že nás Pán Bůh pokládá za své vlastnictví, že jsme jeho. To je naše největší potěšení v životě i smrti. Nedrží nás však ve své ruce jako hračku ke svému potěšení, ale váží si nás jako drahé duše, která má větší cenu, než celý svět. Patříme jemu a má nás na celé zaopatření. Záleží mu na nás docela osobně. Zná naše slabosti těla i ducha. Zná nás tak důvěrně, že nikdo z lidí nás tak nezná, ba ani sami sebe tak neznáme. Jsme jeho, protože nás má rád a mýlí se všichni ti, kteří tvrdí, že je Pán Bůh rád nemá a o ně nestojí. Jen ať to zkusí! Ať k němu volají a prosí o odpuštění svých hříchů a spásu své duše. On vyslyší a slavně pomůže!
Mějme však vždycky na mysli to, že všecka Boží péče o nás má jeden základní smysl, a to je sláva našeho Pána. Pro ni máme a smíme žít a pracovat. Smíme být Božími svědky o milosti a spáse v Pánu Ježíši Kristu. To je více než získat všecku slávu světa a jeho přízeň. Kolik mladých lidí po ní touží a dělá všecko pro to, aby ji dosáhli. Dovedou se pro takový cíl nejen nadchnout, ale i obětovat čas, energii a majetek. Všecko. My přece sledujeme jiný cíl. Jdeme za ním cele a doopravdy?
Pavel Titěra (SŽ 1975)
