Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl, ale snažně běžím, zda bych i uchvátiti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše. (Fp 3,12)
Upřímné vyznání apoštola Pavla sboru ve Filipis! Otevřené, jasné přiznání skutečnosti! Duchovní zápas zde v těle není nikdy skončen. Ten, kdo uvěřil, dosáhl dokonalé záchrany v Kristu. Proto také vše, co je minulostí, nebude bolestínsky připomínat. Prožil jsem nedávno zajímavou zkušenost: Starší manželé vzpomínali na mnohé, co se jim v životě nepodařilo. Nikdy nic nedostali zadarmo, za vše museli platit. Nebyl to snadný život. A přece: to jedno potřebné, opravdu nejpotřebnější, získali. Stala se jim milost. Uvěřili celým srdcem. A tak na to minulé již vlastně ani nemusí vzpomínat s hořkostí. Boží muž, Pavel z Tarsu, také připomíná, ale k tomu, co je před ním „úsilně chvátá, k cíli běží“. Kdysi chtěl mnohé uchvátit, ale potom byl sám uchvácen. Nikoliv něčím - jak se dává uchvátit i dnes mnohý člověk - ale někým - Kristem Ježíšem. Už netoužil po ničem jiném. Získal to nejlepší, nejvzácnější. V Kristu spočinulo jeho srdce a dosáhlo pokoje. Z plnosti srdce mluví ústa. Proto také to doporučení. Tak máme smýšlet všichni, kteří jsme dokonalí. Jak tedy dosahujeme dokonalosti? Nikoliv svým přičiněním, snahou, askesí, vylepšováním, ale v Kristu. On činí skutečnou proměnu srdce, myšlení, života. Spojení se svým Pánem pociťujeme, když smíme vyznat: „Nejsem živ již já, ale živ je ve mně Kristus.“
Jiří Šperl (SŽ 1984)
