Takovéhoť zajisté nám slušelo míti nejvyššího kněze, svatého, nevinného, nepoškvrněného, odděleného od hříšníků, a kterýž by vyšší nad nebesa učiněn byl. (Žd 7,26)
Staré, známé přísloví připomíná, že s kým se stýkáme, takoví jsme. Každý z nás, vědomě nebo nevědomě, ovlivňuje ty, mezi kterými žije. Přečtený oddíl Písma nám jednoznačně ukazuje na dokonalost a svatost Pána Ježíše. Zákon nemohl přivést nikoho k dokonalosti. Vždyť také nikdo z lidí Zákon nenaplnil. Když nikdo toho není schopen sám, mohou to učinit všichni společně? Každý zachovává něco z ustanovení a když se to sečte, dá to dohromady plnost. Takovým chytráckým způsobem se také snažili plnit Zákon. To mohli ovšem zdůvodňovat jenom slovy, nikoliv skutky. Vše to bylo falešné, překroucené, forma bez obsahu, slupka bez jádra. Ani sebepočetnější oběti zvířat nemohly zahladit hříchy lidu. Musel přijít někdo, sám bez hříchu, aby svojí obětí dal možnost k odpuštění a smazání hříchů. Dokonalý Bůh a dokonalý člověk – Pán Ježíš. Jenom On může spasit. Tak jsme o tom četli, a tak to mnozí známe z vlastní zkušenosti. A zde jsme u samé podstaty věci. Právě duchovní společenství víry s naším Spasitelem hluboce poznamenává náš vnitřní i vnější život. On činí skutečně všechno nové. Když z mé strany není odpor, může mne formovat, tříbit, vést Duchem svatým. Je nám dána milost k tomu, abychom nejenom svého Pána obdivovali, ale také následovali.
Jiří Šperl (SŽ 1984)
