A kdožkoli nenese kříže svého, a jde za mnou, nemůž býti mým učedlníkem. (Lk 14,27)
Ten, kdo byl Pánem povolán, kdo ihned uposlechl, opustil všechno a šel za Ním. Dnešní oddíl z Písma tyto podmínky ještě upřesňuje na příkladu praktických vztahů života v rodině, v manželství, mezi bratřími a sestrami i v pohledu na osobní vztah k Pánu Ježíši. Na základě příběhu o staviteli, který nemohl dokončit stavbu jen proto, že si špatně spočítal náklad, můžeme každý myslet na svoji duchovní stavbu. Za Pánem Ježíšem šlo mnoho lidí a nedalo by se o nich říci, že to nemysleli dobře. Bylo však jen málo těch, kteří pro Ježíše dovedli všechno opustit.
Ježíšovo slovo: „Jde-li kdo ke mně a nemá-li v nenávisti otce svého i mateře, i ženy i dětí i bratří i sester, ano i té duše své, nemůž býti mým učedníkem ...“ se nám zdá velice tvrdé, ano, až i nepochopitelné. Klíč k porozumění je však ve slově „duše“, které v této souvislosti znamená život.
Svědkové a mučedníci Pána Ježíše ve starých dobách správně pochopili, že smysl tohoto povědění je v tom, že v následování Krista si nemohou nechat bránit nikým a ničím - ani za cenu vlastní duše, to jest vlastního života. Služebníkem Pána Ježíše může být tedy jen ten, kdo se rozhodl jej následovat za všech životních okolností.
František Hruza (SŽ 1984)
