Jsem přesvědčen také já o vás, bratři moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému. (Ř 15,14; ČEP)
Pavel ve svém listu do Říma sice podává určitá napomenutí a předkládá učení, avšak ne proto, že by považoval křesťany římského sboru za neschopné ukazovat si navzájem cestu. Je si dobře vědom, že i jejich morální a intelektuální schopnosti vede Duch svatý, že jsou plni dobroty a veškerého poznání (14). Dopis je spíše motivován touhou připomenout to, co už vědí a co přijali. Pavel tento sbor nezaložil, ale obrací se k těmto věřícím jako ten, komu bylo od Boha dáno pověření sloužit evangeliem pohanským národům. Srovnává své apoštolství se službou kněze — kázání je posvátná služba, skrze kterou přináší pohany Bohu jako oběť posvěcenou Duchem svatým. Charakter této služby je pěkně vystižen vztahem mezi napomínáním a připomínáním. Nejde o to působit na bližního tak, aby splňoval nějaké i dobře míněné představy člověka či skupiny lidí, ale aby se stále znovu a znovu stavěl na původní základ křesťanské existence, na pevný základ, kterým je sám Ježíš Kristus. Aby se vracel k samé podstatě, k Boží milosti, k odpuštění hříchu, aby znovu nalézal směr, kterým Pán ukazuje, a poddával se jeho vedení. Proto je třeba to vše neustále připomínat a kázání věřícím je připomínání výchozích skutečnosti. V tomto připomínání je hráz proti zákonictví a moralizmu a cesta ke svobodě víry. I takové napomínáni je podmíněno Božím pověřením, zmocněním Duchem a je zvěstováním evangelia.
Bohuslav Procházka (SŽ 1985)
