A Jozue řekl: Ach, Panovníku Hospodine, proč jsi vlastně převedl tento lid přes Jordán? Abys nás vydal do ruky Emorejců k naší záhubě? Kéž bychom se byli odhodlali a zůstali na druhé straně Jordánu. (Joz 7,7; ČSP)
V čase, kdy píšu tuto úvahu (květen 2024), jsem po operaci, několik málo dní po úraze, upoutaný na lůžko. V mé mysli, naplněné lidskostí, se budí podobné otázky, jaké pokládal Hospodinu Jozue: „Ach Panovníku Hospodine proč…?“ Jsem však vděčný za svou manželku, děti a desítky sester a bratří, kteří mě nesou na modlitbách. Je to v mém životě jedna z těch situací, kdy hmatatelně vnímám – cítím – že Bůh vyslýchá modlitby. A tak se neptám: BOŽE PROČ? Ale ptám se: „Pane, co mi touto situací chceš říct, co mě chceš naučit, co mám ve svém životě změnit?“
Ve chvíli prohry s městem Aj se Jozue díval jen na tuto konkrétní situaci a byl ohromen neštěstím, které Izrael zasáhlo. Třicet šest mrtvých, zbytek Izraelitů utíká z boje a srdce všech se chvěje strachem před obyvateli Kenaánu. Asi se nedivíme, že Jozue této chvíli neštěstí podlehl, a ptá se: „Ach Panovníku Hospodine, proč…?“
I nám se určitě stane, že v těžkých situacích života množíme slova, vidíme chyby na všech kolem sebe, chtěli bychom dokonce dělat výčitky Bohu, co to na nás dopustil. Zapomínáme se však podívat na sebe, zhodnotit sebekriticky své jednání, přiznat a vyznat své chyby, nedostatky, hříchy. Z biblického textu je zřejmé, že celý izraelský národ byl předvolaný k revizi svého jednání. Před Hospodina museli předstoupit postupně všichni, až Bůh jasně poukázal na hřích, který byl důvodem prohry.
Dnes ve světě není v módě sebekritika. Všichni své nedostatky tak rádi schováváme. Jenže před Svatým, Svrchovaným, Všemohoucím, Spravedlivým Bohem, který vše vidí a každého z nás pozná, nic neschováme ani nepřikrášlíme.
Roman Koblischke (Teplice)
