Žalm Davidův. Hospodine, k tobě volám, pospěš ke mně, dopřej sluchu mému hlasu, když tě volám! Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť. Hospodine, postav stráž k mým ústům, přede dveře mých rtů hlídku. (Ž 141,1-3)
Žalm 141 se později stal liturgickou součástí večerní bohoslužby v chrámu, ale je velmi autentický. Odráží osobní výpověď Davida, který si uvědomoval mocnou svůdnost zla, které ovlivňuje skutky, slova i myšlení každého člověka. Ačkoliv mnozí setrvávají ve zlém, ne tak David, který nechce s těmito svévolníky zůstávat ve společenství.
V našem textu se žalmista soustředí na nebezpečné svádění ke zlým slovům, neboť dobře věděl, jak nesmírně mocným nástrojem jsou lidská ústa a jejich řeč. Vždyť slovem lze budovat lidská společenství, šířit poznání Božího království, a především uctívat živého Boha. Slovem lze ale také naopak šířit propagandu a zhoubné ideologie, rozsévat bludná učení v církvi anebo dokonce se stát napřímo mluvčím toho Zlého. Lidským jazykem lze pěstovat mezilidské vztahy, kde řeč člověka hraje zásadní roli. Lidským jazykem se dá na druhou stranu pomlouvat, intrikovat, urážet, obviňovat a celkově škodit v mnoha ohledech. Řeč odhaluje nitro člověka, protože je jeho nástrojem, nosičem, a nakonec i vykonavatelem. Slovo má ohromnou moc.
David žádá Boha, aby mu tímto mocným nástrojem pomáhal vládnout. Byl si vědom toho, že Hospodinovu pomoc skutečně potřebuje. Jinak tomu není ani s námi. Všichni se budeme jednou zodpovídat z každého slova, které bylo vyřčeno. Ať je každé naše slovo řečeno k Boží slávě. Chvalme svými slovy našeho Pána, šiřme svými ústy evangelium, povzbuzujme, utěšujme a napomínejme všude, kde je toho třeba, používejme jazyk k modlitbám a přímluvám. A ještě něco: přinášejme slovem radost, veselí, dobrou náladu a humor, který nijak neškodí a neubližuje, nýbrž činí život lehčím.
Miroslav Čížek (Olomouc)
