Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, aby já odšel. Nebo neodejdu-liť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošli ho k vám. (J 16,7)
Bez Ducha svatého by byli učedníci a později i církev Pána Ježíše jako plachetnice uprostřed moře bez větru. Stála by na místě, nebo by ji unášel proud, kam by nechtěla. Toto zaslíbení se splnilo. Duch svatý byl dán v plnosti. Jeho znaky jsou: obviňovat svět z hříchu, spravedlnosti a soudu. Tedy především z hříchu nevěry v Ježíše Krista jako Syna Božího. Mnozí lidé se uklidňují tím, že na tom tak špatně nejsou. Nevěru nepovažují za hřích. Jde však o velmi vážnou věc. Toto slovo nevěra platí především pro nás, kteří říkáme, že věříme. Musíme se ptát sami sebe: jaká je moje víra, mluví ještě ke mně Duch svatý? Ukazuje mi na mé nedostatky a ujišťuje mne o tom, že jsou mi odpuštěny hříchy? Jaká je moje i tvoje víra, takové je naše svědectví, náš život. Nemáme-li sílu veřejně Pána chválit, je s námi něco v nepořádku. Náš duchovní život se pak dá porovnávat s plachetnicí bez větru, nebo s roztrhanými plachtami. Má-li být Duch svatý silou každého křesťana, musí na něj v modlitbě očekávat, udělat mu ve svém srdci prostor, vše vyčistit. Nádoba, kde má přebývat Duch svatý, musí být čistá, očištěná svatou krví Božího Syna.
Možná řekneš, že tuto sílu k radostnému, plnému životu víry nepociťuješ. Čekej a modli se. Pán, co zaslíbil, splní. A ty, kdo jsi zmocňován touto silou, raduj se, děkuj za to, ale hlediž abys nepadl.
František Hrůza (SŽ 1985)
