Izraelští velitelé i král se pokořili a řekli: „Hospodin je spravedlivý.“ Když Hospodin viděl, že se pokořili, stalo se slovo Hospodinovo k Šemajášovi: „Pokořili se, neuvedu na ně zkázu, ale dám jim brzy možnost úniku; mé rozhořčení na Jeruzalém nebude vylito skrze Šíšaka. (2Pa 12,6-7)
Je docela zajímavé, jak se některé principy stále opakují. V dobách nejistoty a problémů se král Rechabeám a celé království drželo Hospodinových zákonů. Když se jejich království upevnilo a měli své životní jistoty a pohodlí, začali na Boha zapomínat. Rechabeám opustil Hospodinův zákon a celý Izrael s ním. Kolikrát už podobná situace nastala? A kolikrát i my sami voláme k Bohu s intenzitou, která je přímo úměrná velikosti našich starostí a nejistoty? A naopak v době pohody jako bychom Boha ani nepotřebovali.
Když Izrael opouštěl Hospodina, on opouštěl je. Vzkaz pro krále a Izrael je jasný: „Toto praví Hospodin: Vy jste opustili mne a já teď opouštím vás a ponechám vás v moci Šíšakově.“ (2Pa 12,5b) Bůh jim dává najevo, co udělali a jaký bude důsledek jejich jednání.
V této situaci bychom možná čekali reakci, kterou jako lidé máme v sobě zakořeněnou. Čekali bychom výmluvy, proč se to stalo a kdo za to může. Král a velitelé se však zachovali jinak. Přiznávají své selhání, pokořují se před Bohem a přijímají odpovědnost za nastalou situaci.
A pokora je to, co mění Hospodinovo rozhodnutí. Ne předstírané pokání, jenom na oko. Ne strach, který teprve obrací pozornost k Bohu. Pokora je víc. Je to přiznání vlastní chyby. Je to upřímná lítost. Je to proměna srdce a ochota ke změně. Je to trvalý stav a ne jenom jednorázový postoj.
„On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě.! (Ž 25,9)
Daniel Štverák (Suchdol nad Odrou)
