Lépeť jest dvěma než jednomu; mají zajisté dobrý užitek z práce své. (Kaz 4,9)
Největší dar, jakého se člověku na této zemi může dostat z pozemských darů je druh, přítel, bližní. Jsme povoláni a stvořeni k tomu, abychom nebyli sami. Pán Bůh stvořil člověka jako dvojici, stvořil ho pro společenství, pro druhého. A přece — kolik je na této hustě zalidněné planetě osamělých lidí, kolik trpících bez potěšitele, nemocných bez toho, kdo by je navštívil, hladových bez ruky, která by nasytila, neoděných bez pomoci! Kéž nám Pán Bůh otevře oči pro vysoké povolání, kterým jsme povoláni a k němuž jsme draze vykoupeni krví Pána Ježíše! Snad sami čekáme na ty druhé, na toho druhého, snad žehráme na vlastní osamělost. Zkus to jinak: nejdříve svou modlitbou jdi sám za těmi druhými, vykroč ze své samoty a staň se ty sám bližním! Jistě je někde někdo, kdo právě na tebe čeká, kdo jednou za tebe bude Pánu Bohu děkovat. Pavel tomu rozuměl tak, že již nikoho nezná „podle těla“. Mezi ním a jeho bližními byl Jeho Pán a Mistr. Skrze Pána Ježíše a pro Něho mají lidské svazky a vztahy teprve pravý smysl a obsah. Protože jsme v Něm doplněni, je obecenství skrze Něho dokonalé, pevné a užitečné v sobě uvnitř i ve službě na venek. Zároveň jsme jím ochráněni před samoúčelností lidských svazků, ať se jedná o přátelství nebo o ten nejintimnější svazek dvou lidi — o manželství.
Ludmila Hallerová (SŽ 1968)
