Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. (Jon 1,3)
Tento příběh je opravdu velmi podivný. Dá se říci, že Jonáš je docela kuriózní postava – prorok, který vlastně nemá rád Boha. Bůh zajisté věděl, že se Jonáš bude zdráhat vykonat jeho úkol. Proč mu ho tedy svěřil? Proč neoslovil někoho jiného, kdo by ochotně vstal a šel tím správným směrem? Je úžasné, že i tomu nejtvrdohlavějšímu morousovi chce Bůh ukázat svou milosrdnou tvář. Snad něco pochytí, snad se něco naučí.
Dalo by se pochopit, že si Jonáš na chvíli myslel, že může před Bohem utéct. Národy starověkého Blízkého východu měly představu božstev s pouhou místní působností. Jak jsme na tom my? Opravdu věříme – jak řekl jeden drahý bratr – v tak malého Boha? V dnešním světě už přesuny v prostoru nejsou žádnou překážkou, takže jsme ochotni i Bohu přiznat globální dosah. Přesto se pokoušíme o úniky.
Moje poslání není na první pohled nic velikého: v každém dni milovat Boha a svého bližního, a tak svému okolí zprostředkovat Ježíšův charakter. Mé neproměněné já ale dělá, že hlas Ducha svatého v mém svědomí neslyší, protože mu to zrovna není vhod. Prosí za vedení, ale zároveň říká: „Promiň, nerozumím dobře, neslyším, něco tady chrastí… Odpustit? Jak, jako?“
Škoda, že toho svého Jonáše, moje ego, které má vlastní program a dělá, že je hluché, nemůžu jen tak hodit přes palubu do moře. Nebo ano?
Pavel Salajka (Zlín)
