Dobrořeč duše má Hospodinu, a nezapomínej se na všecka dobrodiní jeho. (Ž 103,2)
Nový týden začínáme novou písní chval. Chvály ovšem nevycházejí ze „suchého srdce“, právě tak jako růže nemůže růst z vyprahlého písku. Nejsou ani projevem „zpěvného charakteru“ člověka. Tajemství jejich vzniku je v známosti Boha a ve zkušenostech s Ním, ve zkušenostech odpuštění hříchů. Lidé mohou slyšet mnohé poučky o tom, jaký je Bůh. K Jeho pochopení by nám však dobře posloužil deník, do kterého si zbožný člověk zapisuje, co s Ním prožil. Nejvíce však o Něm poví zpěvy a chvály, jimiž takový člověk své zkušenosti s Bohem vyzpívá. Ty vyprávějí o Boží dobrotě a lásce, o jeho odpuštění a o Jeho mocných činech v životě jednotlivců i národů. V přečteném žalmu David zpívá o tom, co pro něho Bůh učinil. Jestliže po něm žalm opakujeme, zpíváme o tom, co učinil pro nás. Tam je počátek i důvod našich chval. A není to omezený subjektivismus, je to naopak známka pravdivosti a upřímnosti našich zpěvů. A může to být píseň všeobecná, univerzální, píseň každého člověka, protože každý zhřešil a každému je nabízeno odpuštění. Taková píseň spojuje muže i ženy ve společenství věřících dítek Božích. Píseň oslavy Boha, který se k nám v Ježíši Kristu sklonil, aby nás očistil, nám odpustil a aby nás přivinul k sobě. On je původcem našeho spasení, naší radosti i naší chvály. Dobrořeč duše má Hospodinu…!
Stanislav Švec (SŽ 1984)
