I shromáždil kněží a Levíty, a řekl jim: Vyjděte do měst Judských, a vybírejte ode všeho Izraele peníze, na opravu domu Boha vašeho na každý rok, vy pak pospěšte s tou věcí. Ale nepospíchali Levítové. (2Pa 24,5)
Když apoštol Pavel píše korintskému sboru a připomíná jim některé události, které Izraelský národ při vyjití z Egypta na poušti prožíval, jak svým jednáním Pána Boha popouzel a zarmucoval a jaké důsledky to pro něj mělo, říká, že se jim to přihodilo jako výstražný příklad a bylo zapsáno jako poučeni pro nás. (1K 10,1-11; Žilka).
Dnešní oddíl Písma nám líčí poměry za vlády mladého a zbožného Judského krále Joase, který pod vlivem věrného kněze Joiady „činil to, což bylo pravého před očima Hospodinovýma“. Lid si oddechl po šestileté hrůzovládě jeho předchůdkyně, bezbožné královny Atalie, která se zasloužila o velký odklon lidu od Hospodina a rozšíření modloslužby. Král Joas se rozhodl opravit pokud možno rychle dům Hospodinův, aby to pomohlo k duchovnímu obživení národa. K tomu účelu posílá kněze a levíty, aby od lidu vybrali peníze na krytí výloh. Příkaz králův byl, aby s tou věcí spěchali; my ale čteme, že levítové nepospíchali, takže se král rozhodl pro jiný způsob vybíráni obětin. Knížata a všechen lid pak s radostí přinášeli obětiny a dům Hospodinův byl opraven.
K zamyšlení pro nás. Jak my konáme svěřené úkoly v Božím díle? Nejsme někdy na překážku požehnání, nadšení neb obětavosti? Jde nám vždy o čest a slávu Boží nebo o vlastní slávu? Levítové nám zde nejsou dobrým příkladem.
František Lehotzký (SŽ 1982)
