Ve stanovený den zasedl Herodes v královském rouchu na trůn a pronesl k nim řeč; lid začal provolávat: „To mluví bůh, ne člověk!“ A tu jej postihl anděl Páně za to, že si přivlastnil čest patřící jen Bohu: zemřel rozežrán červy. (Sk 12, 21-23)
Na několika místech v Bibli čteme o osudech lidských panovníků, kteří padli, nebo byli zahubeni pro jejich vlastní pýchu. Mezi ně se řadí i Herodes.
Můžeme tyto případy hodnotit třeba takto: To je ale opovážlivost, drzost hodná nejtvrdšího trestu! Je dobře, že Bůh takto nekompromisně demonstroval svou moc!
Dříve, než si takové stanovisko přivlastníme, zkusme se zamyslet, jak se to vůbec může stát, že se člověk dostane do takového stavu samolibosti sahající po božské slávě? Byl vždy takový? Co když ne? Co když tito pyšní samolibí lidé byli kdysi docela normální?
A nemůže se něco podobného stát i nám?
Já se obávám, že pokud jde o naši lidskou zkaženou přirozenost, tak ano, stát se to může dokonce i nám křesťanům.
Ve 2. a 3. verši naší kapitoly je napsáno: Mečem dal (Herodes) popravit Jakuba, bratra Janova. Když viděl, že si tím získal Židy, rozkázal zatknout také Petra.
Z textu je zřejmé, že Herodovi velmi imponoval obdiv a uznání lidí, tento pocit působí duševní uspokojení, které ovšem brzy vyprchá a člověk chce ještě více uznání a obdivu.
Tato uzavřená spirála graduje až do samolibosti vypínající se nad Boha. Tedy touha po obdivu a uznání od lidí vede k pýše a jak víme – pýcha předchází pád.
Díky Pánu Ježíši to nemusí být náš případ. Pohledem na něj a jeho čin lásky se v nás vznítí vděčnost a pokora. Pokora, která nás vede k touze líbit se jen jemu a náš život již neovlivňuje touha po uznání lidí. Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.
Láďa Alexandruk (Suchdol nad Odrou)
