A přesto se ostatní lidé, kteří v těch pohromách nezahynuli, neodvrátili od výtvorů svých rukou; nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které jsou slepé, hluché a nemohou se pohybovat; neodvrátili se od svých vražd ani čarování, necudností ani krádeží. (Zj 9, 20-21)
Bůh posílá své soudy proto, aby se lidé obrátili, činili pokání a vrátili se zpět k Bohu. Jan popisuje smutný stav lidí, kteří přežili tolik Božích soudů, a přesto pokání nečinili, ale zůstali ve své zatvrzelosti vůči Bohu.
Ukazuje to na hrůzu, moc a nebezpečí hříchu. Když se otevřeme pokušení, vzejde z toho hřích. Pokud v něm zůstáváme dost dlouho, nedbáme na hlas Ducha svatého v našem svědomí, který nás usvědčuje, že je to špatné, který nás volá zpět k Bohu, k tomu, abychom to vyznali, prosili za odpuštění, pak otupuje naše rozpoznání toho, co je špatné v Božích očích. Zvykneme si na hřích, čím dál horší věci bereme za normální, přestaneme si uvědomovat, že je s námi něco v nepořádku…
Hřích má moc člověka spoutat, že se ho nechceme pustit.
Kterému z hříchů, které jsou zde popsány, máme sklon podléhat? Pýcha, modloslužba, vraždy, čarování (asi můžeme říci svévole, neposlušnost, manipulace – viz 1S 15, 22-23), hříchy týkající se sexuální oblasti, krádeže…? Modloslužba se týká všeho, čemu se klaníme, na co spoléháme mimo Boha (sami na sebe, své zkušenosti, majetek, znalosti, svou zbožnost…).
Hřích je nebezpečný. Nezůstávejme v něm, když zhřešíme, ale vyznejme ho Pánu Ježíši, prosme Ho za odpuštění a sílu v tom nepokračovat. Abychom jím nebyli zatvrzeni tak, že bychom už pokání ani nechtěli. Prosme za lásku k Pánu Ježíši – abychom milovali víc Jeho než hřích.
David Sláma (Cheb 1)
