Ve dvanácti letech byl Manasses, když počal kralovati, a padesáte pět let kraloval v Jeruzalémě. Činil pak to, což jest zlého před očima Hospodinovýma, vedlé ohavností těch národů, kteréž Hospodin vyhnal před syny Izraelskými. (2Pa 33,1-2)
Jak už to bylo zvykem v královských rodech, titul otce zdědil obvykle prvorozený syn; ale málo kdy se stalo, že také zdědil vlastnosti svého otce - a tak to je i v našem případě. Manasses byl opak svého otce Ezechiáše. Ovlivnily ho negativní stránky otcovy povahy, zejména z posledních dnů jeho života. A to, co bylo stinné na otci, syn zmnohonásobil. To, co otec poboural, syn zase vzdělal, t.j. modlářství. Přivedl Izraele k hříchu a sám jako král šel napřed touto bezbožnou cestou. Tak daleko zašel, že své děti „vodil přes oheň“, tj. obětoval je Bálovi. Takto se zachoval král vyvoleného národa! Ale přesto zůstal Izrael národem zvláštním, pečeť Božího zaslíbení tu byla, nemohl ji nikdo smazat, ani Izrael sám svou nevěrností. Manasses nakonec sám poznal, proti komu zhřešil; že to byl Svatý Izraelský. V žaláři našel odvahu se modlit. Jsou to neutěšené okolnosti, které nás přivedou na kolena. Tam člověk najde odvahu otvírat ústa a hledat Hospodina. Manassesovi tato neutěšená situace mnoho posloužila, tu začal revidovat svůj dosavadní život. Bůh zapomíná na všechno to zlé, co učinil Manasses a zase ho vrací do Jeruzaléma na trůn. To je veliká Boží milost, že Pán nepamatuje na náš hřích, ale ze své převeliké milostí jej odpouští. Ta veliká milost byla dokázána v Ježíši Kristu.
Vlastimil Pospíšil (SŽ 1968)
