Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,20–21)
Když dostaneme něco, co si nezasloužíme, máme velikou radost. Vážíme si toho a těšíme se z toho. Platí to i v duchovní oblasti našich životů? Včera jsme četli, že Bůh svoji část splnil. Připravil pro nás východisko, abychom se zbavili té hrozné tíže hříchů, temnoty a smrti.
Poslal dokonce svého Syna, aby na sebe vzal tíhu hříchů ne pouze jednoho člověka, ale celého světa. Jenže lidé si zamilovali více tmu než světlo. Sám Ježíš je označen jako to pravé světlo, které osvěcuje každého člověka (J 1,4.9). Lidem se však více zalíbila tma, protože v té nejsou jejich skutky vidět. Ve tmě se cítí lépe, protože si myslí, že na ně nikdo nevidí. A tak lidé raději nepřicházejí ke světlu, protože mají strach. Zamilovali si tmu.
Podobně někteří křesťané nepřicházejí do Boží blízkosti. Setrvávají v pomyslné tmě, neúčastní se bohoslužeb, netráví čas na modlitbách či studiem Písma. Čím více se vzdalují od světla, tím méně jsou vidět jejich hříchy, tím méně jsou zjevné jim i jejich okolí. Může se to zdát jen jako pohodlnost, ale oni za to zaplatí vysokou cenu. Tím, že se dobrovolně vzdalujeme od světla, nebo se k němu cíleně nepřibližujeme, dáváme Bohu najevo, že světlo nenávidíme, a že tmu máme raději. A každý, kdo tak jedná, bude souzen (J 3,18–19).
Jak jsme na tom my? Co milujeme? Kam se ubíráme? Blíže ke světlu, či dále od světla? Nepodílejme se na neužitečných skutcích tmy (Ef 5,11-14), ale držme se co nejblíže světla. Nechoďme ve tmě, ale usilujme o světlo života (J 8,12).
Lýdie Hrůzová (Žatec)
