Ježíš, vědom si toho, že mu Otec dal všechno do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, vstal od večeře a odložil své šaty, vzal lněné plátno a přepásal se. Potom nalil do umyvadla vodu a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, kterým byl přepásán. (J 13,3-5)
Jedním ze symbolů současné doby je doslova exploze práv a nároků člověka. Lidé na praktické i právní rovině dostávají stále větší svobodu dělat a říkat, co sami uznají za vhodné. Společnost nás vede k tomu, abychom se svých práv domáhali, pokud jsou nám upírána, abychom se asertivně hlásili o to, co nám náleží. Dobré věci jsou pro nás přichystány, stačí si je jen vzít. Přece nebudeme jen tak za nic sloužit ostatním…
Ve světle dnešního trendu působí Ježíšovo jednání docela nepatřičně. Mytí nohou byla v Izraeli podřadná činnost, určená poslednímu sluhovi. Petrova následná reakce „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ jasně vyjadřuje kontrast mezi tím, co se Ježíš rozhodl udělat, a tím, co jako lidé očekáváme od někoho v Ježíšově postavení, kdo se navíc připravuje na brzkou smrt. Je příznačné, že nám Ježíš právě v tomto momentě nezanechal odkaz prosazování sebe a svých vlastních práv, ale naopak pokory a služby blízkým přátelům.
Denně si přitom uvědomujeme, jak moc na Ježíši závisíme v tom, abychom uměli alespoň trochu jednat podle jeho příkladu. Vidíme, že bez něj nedokážeme jednat s vlastními dětmi trpělivě a s pokorou. Bez jeho vedení máme snahu prosazovat vlastní potřeby, spíše než abychom hledali příležitosti sloužit lidem okolo nás. Dávat sebe na první místo je až příliš přirozené lidské povaze. Kéž v nás tedy může vládnout Ježíšův charakter, a nikoli náš lidský!
Hotoví (Brno)
