A kterak my slyšíme jeden každý jazyk náš, v kterémž jsme se zrodili?... Kretští i Arabští, slyšíme je, ani mluví jazyky našimi veliké věci Boží. (Sk 2,8a11)
Malá skupina učedníků a jejich přátel vzbudila rozruch v celém Jeruzalémě. Mnozí se rozhodli pro to, k čemu apoštolové zvali: pro pokání, víru v Pána Ježíše Krista a křest. Vysvětlení dává jediná věta: „A naplněni byli všichni Duchem svatým a počali mluvit jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati.“ Musíme ovšem zaznamenat i další, totiž že všichni jim rozuměli. To proto, že v tom Duchu mluvili „veliké věci Boží“. Nedivme se, že nám lidé nerozumějí, že si nerozumíme ani mezi sebou, jestliže mluvíme o věcech nepodstatných: místních zvycích, svých názorech, o sobě samých! Jestliže mluvíme z Ducha Božího, pak bude na prvním místě Ježíš Kristus, jeho kříž a prázdný hrob, spasení, které vydobyl pro všechny, kdo je přijímají. Proč však skrze mnohé křesťany Duch nemluví, nepůsobí, proč je nenaplňuje? Pomůže nám podobenství: Letadlo nemůže někdy přistát, protože letiště nepřijímá; je pokryto hustou mlhou a mraky. Tak Duch svatý neproniká do nitra křesťana, který je pokryt hříchem, obrněn lhostejností a pohodlností. Neproniká a nemůže působit ani ve sboru či církvi, která je skryta za pancířem lidských zájmů a nežije podle slova Ježíše Krista, zabydlela se ve svých zvycích a tradicích a zapomněla na nouzi tohoto světa. Položme si dnes otázku: může Duch svatý svobodně pracovat skrze mne? Není ve mně něco, co jeho práci brání?
Stanislav Švec (SŽ 1968)
