Bůh je duch a ti, kteří se jemu modlí, v duchu a v pravdě musejí se modliti. (J 4,24)
Pro Samaritánku v Sichar bylo problémem, na kterém místě se lze modlit k Pánu Bohu, zda na hoře Garizim nebo na hoře Moria v Jeruzalémě. Ona ještě neznala slova Žalmu 103,22: „Dobrořečte Hospodinu na všech místech panování jeho“. Někteří křesťané spojují své modlitby s místem v chrámě, před sochou či obrazem, či jsou poutáni modlitební knížkou, neb odříkáváním naučených modliteb. Pán Ježíš jasně ukázal, že nezáleží na místě, kde se modlíme, že však je bezpodmínečně nutné, abychom se modlili k Bohu v duchu a v pravdě a to na každém místě. Pravá modlitba není závislá na místě, nýbrž na působení Ducha svatého (Ř 8,26). Duch sám se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit. Přímluva Ducha svatého je v souladu s Boží vůlí. Vyslyšení modliteb není podmíněno místem, nýbrž živou vírou v duchu a v pravdě. Aby měla naše modlitba moc, musíme se rozejít se svými hříchy. Pravý modlitebný život dosahujeme až po svém obrácení, po uvěření v Pána Ježíše, po svém znovuzrození (J 14,13-14; Sk 9,11). Lidé neznovuzrození nemají duchovního světla, jsou duchovně slepí, chodí ve tmě, nemají obecenství s Bohem (1J 1,3). Má každý z nás místo a čas k modlitbám v duchu a v pravdě?
Alois Erlich (SŽ 1975)
