Na stezku bezbožných nevcházej, a nekráčej cestou zlostníků. Opusť ji, nechoď po ní, uchyl se od ní, a pomiň jí. (Př 4,14-15)
Boží varování jsou opodstatněná a Boží rady dobré. Kdo se jimi řídí, dochází milosti u Boha a je příjemný lidem. Žalmista David přirovnává člověka, který žije z hlubin Božího zákona, stromu štípenému a zasazenému při tekutých vodách. Takoví lidé jsou schopni z bohatství svého vnitřního obsahu vydávat plody sladké a příjemné chuti. Jsou rozkošní a milí jako zelený strom, ani vedro zkoušek a nezdaru dne je nepřipraví o jejich bohatství duše a dávají stín umdlévajícím lidem ve světě. Život zlého člověka přirovnává pisatel Přísloví k tápání v mrákotě, kde hrozí stálé nebezpečí pádu a smrti (Př 4,19). Přes všechna Boží varování a rady Satan přece jen svádí mnohé na scestí. Slibuje svobodu, velikost a blahobyt podle svého pohledu. Svedení odcházejí z domu hojnosti a řádu do dalekých pustin říše Satanovy, jejíž občané znají jen hlad a prázdnotu duše. V potupení smějí ve svých hadrech jako otroci sáhnout jen po mlátu, připraveném pro vepře a jen s vepři mít obecenství. Blahoslavení, kteří se ještě vzchopí a vstanou, rozhodnuti vrátit se k Otci a přijmout milost Toho, který nikdy na člověka nezapomíná. Na cestu bezbožníků nevcházej a smrtonosné ovoce ze zahrady zlostníků nejez. Těš se v Hospodinu a dá tobě žádosti srdce (Ž 37,4).
Vilém Pospíšil (SŽ 1975)
