Jozue, syn Núnův, vyslal potají ze Šitímu dva muže jako zvědy. Řekl: „Jděte, prohlédněte tu zemi i Jericho.“ Šli tedy a vstoupili do domu jedné ženy jménem Rachab, nevěstky, a tam přespali. (Joz 2,1; ČEP)
Opět příběh plný napětí a rozpaků nad chováním člověka. Včera to byl Lot, dnes je to Raab. Včera muž, dnes žena. Není, kdo by činil dobré, není ani jednoho, říká Písmo. Všichni zhřešili a nemají slávy Boží, připomíná Kniha knih. Raab je přece nevěstka! A co mají v jejím domě dělat muži Boží? A Raab umí také lhát a dopouští se vlastizrady. To jistě všecko Pán Bůh nechce. Přece však si prosadí své dokonalé plány i skrze nedokonalé a hříšné lidi. Tím se také znovu ukáže, že člověk nemá žádnou zásluhu na tom, když se Boží plány naplňují, že všecko je jen a jen pouhá milost. Ano, také slavně naplněný Boží plán spásy není ničím jiným než výrazem Boží nezasloužené milosti!
Raab má také oči pro něco, co jiným je ukryto. Ví o Hospodinu a jeho lidu, ví také, že mu dal zemi, kterou přišli zvědové z rozkazu Józuova obhlédnout. Raab říká: Připadl na nás strach, víme, kdo jste a co jste učinili dvěma králům Amorejským, když jste vyšli z Egypta. Raab ví, protože v ě ř í. Její víra je vysoko hodnocena Bohem a její jméno se objevuje mezi hrdiny víry, a proto nezahynula s neposlušnými (Žd 11,31).
A co více! Její jméno se objevuje v rodokmenu Pána Ježíše. Ze své svobodné milosti si Pán Bůh povolává hříšné lidi jako nástroje své moci a slávy. Jerišská Raab se ochotně a s rizikem ujímá Božích poslů. Co činíme pro Boží posly my? Odvážíme se větších věcí, než dosud? Služme jim jako Pánu vším dobrým.
Pavel Titěra (SŽ 1984)
