Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke Svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. (Ř 1,7; ČEP)
Pavel píše věřícím v Římě. Nikoli všem obyvatelům, ale „Bohu milým“ a „povolaným svatým“. Takovými se totiž stali mocí evangelia, které přijali, prožili. Boží láska je pozvedla do jiné roviny. Proto je jim apoštolský pozdrav víc než pouhá zdvořilostní fráze, oslovení či přání. MILOST A POKOJ OD BOHA nechce a nesmí být prázdným slovem. Toto pozdravení má význam jen tam, kde je přijímáno vírou, založenou na poslušnosti Božímu slovu. Tak výjimečné slovo pozdravu nesmí být znevažováno tím, že je vyslovíme nesprávnému adresátu. Není to obecné přání ze zvyku či podle křesťanského bontónu. Neplatí pro všechny, jen „povolaným Ježíše Krista“. Tato skutečnost by nás měla vést k uváženějšímu používání biblických zaslíbení či nadějí, abychom neznehodnocovali pravdy Písma svatého. Lidé si rádi a bez hlubšího zamyšlení přejí Boží pokoj, mír, radost atd. Naši nevěřící přátelé k významným svátkům či osobnímu jubileu často přejí „boží požehnání“. Ale tím milost a pokoj od Boha není zaručen, nepřichází na lidské přání. Všimněme si toho důrazu „OD BOHA OTCE NAŠEHO A PÁNA JEŽÍŠE KRISTA“. Dary Boží milosti nejsou v moci lidských přání, ale jsou duchovní realitou víry. On sám je uděluje těm, kteří přijali Pána Ježíše a jsou poslušni jeho slovu. Na tomto základě mohou být tak požehnaná slova vyslovována a mají své příjemce, u nichž se neminou účinkem.
Ervín Kubalík (SŽ 1985)
