Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění, tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. (Ž 130,3–5)
K základním pravdám evangelia patří to, že nebeský Otec poslal svého milovaného Syna, aby se stal Zachráncem a Spasitelem světa, neboť žádný člověk nemůže spasit sám sebe a není schopen obstát před Božím soudem se svou lidskou spravedlností. Na této základní tezi stojí celý Nový zákon od Matoušova evangelia až po Zjevení Janovo. Tuto realitu však chápali i starozákonní proroci a autoři, mezi nimi i autor 130. žalmu. Žalmistovi bylo naprosto jasné, že když se Hospodin zaměří na život kteréhokoliv člověka, je dotyčný okamžitě úplně ztracen, i kdyby se doposud snažil vést spořádaný život plný lidské aktivní zbožnosti a obdivuhodné dobročinnosti. Nic z toho totiž nevyřeší naše nepravosti, kterých se dopouštíme v činech, slovech a myšlenkách. Za nepravosti nelze zaplatit, nelze si je odpracovat, neboť je možné je pouze odpustit. Boží odpuštění je proto jediné možné řešení a v tom je naše jediná naděje. Autor našeho žalmu počítá s milujícím Bohem, u něhož skutečně je odpuštění. Zvěstuje nám milujícího, milostivého a dobrotivého Boha, a to již na stránkách Starého zákona. Bůh je přece stále stejný. Vždyť už od pádu Adama a jeho ženy Hospodin zasahuje do lidských dějin na základě své milosti a lásky, aby nemusel lidstvo jednou provždy zlikvidovat. V jeho odpuštění spočívá naše naděje. Do jeho odpuštění jsem vložil veškerou svou naději, veškeré své doufání a očekávání. Nemám žádný náhradní plán ani žádnou pojistku. Pokud by Hospodin nebyl takový, jaký je, byl bych zcela ztracen. Pokud by jeho slovo nestálo na pravdě, byl bych zcela vyřízen. Připomínal bych ty největší ubožáky a zoufalce v lidských dějinách, neboť nic jiného k dispozici nemám. Všechno jsem vsadil na Bohem poslaného Spasitele – Ježíše Krista. A tato naděje prostě neklame.
Miroslav Čížek (Olomouc)
