Ježíš jim řekl: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ (J 4,34; ČSP)
V tomto příběhu chce Pán Ježíš něčemu naučit nejen své učedníky, ale také nás. Při rozhovoru u studny se dává poznat samařské ženě jako ten, kdo je Kristus, Spasitel. Nabízí jí vodu, která ukojí její žízeň a stane se v ní pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. Všechno, co se zde odehrálo, ukazuje, pro co Ježíš žil. Služba lidem pro něho byla důležitějším pokrmem než všechny lahůdky světa.
Boží vůle a pokrm pro naše duše je naprostá vydanost Bohu a ochota nechat se používat v jeho službě. Dovolme Bohu činit našich životech jeho vůli a službou mezi lidmi dokonat jeho dílo. Jeden rozsévá a druhý žne. Jedni zasejí, vydají svědectví o Bohu a jiní sklízejí, kde nezaseli. Ten, kdo dává vzrůst, je Bůh. Bez jeho přičinění je naše snaha zbytečná a v našich silách není ani to, zda semeno padne na úrodnou půdu. To je v rukou Božích, my musíme vyjít každý den, ať v práci nebo v rodině a zasévat to dobré símě. Bez naší práce na Božím díle nemá co vzrůst, on nemá co zalévat a jiní nemají co sklízet. Když nezasejeme my, tak kdo?
Jaká je potom radost na nebi i na zemi, když můžeme sklízet v ustanovený čas! Proto čiňme jeho vůli a vydávejme svědectví v každý čas. On nám vychází vstříc při hledání jeho vůle: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru.“ (Ž 40,9). Pokud budeme chodit v Boží blízkosti a skutečně toužit po jeho vůli ve svých životech, Bůh do našich srdcí vloží své touhy. Klíčem je chtít činit vůli Boží, ne svou vlastní.
Olga Hrůzová (Žatec)
