Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána. Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé. (Žd 12,14-15)
Apoštol v této kapitole dává křesťanům výzvy, jak v životě praktikovat víru. Jsou to výzvy usilujte a dbejte. Usilujte, snažte se ve vztahu k druhým lidem žít v pokoji, míru a ve vztahu k Bohu žít životem odděleným pro Boha – to je svatost. Máme počítat s Boží přítomností ve svém životě. Dbejte, pamatujte na to, že žijete z Boží milosti, z jeho slitování a dobroty. Díky působení Boží milosti v lidském životě může člověk žít v pokoji s lidmi kolem a díky Boží milosti je člověk svatý, oddělený a patří Bohu. To je život křesťana zde na zemi, charakterizovaný horizontálou i vertikálou vztahů.
A pak je tu varování před jedovatým kořenem – tím je myšlen hřích. Z Písma víme, že moc hříchu byla zlomena obětí Pána Ježíše Krista na kříži, a každý, kdo tomu věří, tuto Boží moc zakusí ve svém životě. Moc hříchu je poražena, i když nám zůstává hříšná přirozenost. Proto je třeba dbát na to, aby se hřích dál nemnožil, ale o to mocněji aby působila Boží milost.
Apoštol dává příklady ze Starého zákona, kdy jednotlivec nebo celý národ nevyužili Boží milosti (Ezau a Izrael pod horou Sinaj). Potom směřuje náš pohled do věčnosti, která je pro nás přítomná: „Vy stojíte před horou Siónem a městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova.“ (Žd 12,22-24)
Michal Petratur (Vikýřovice)
