Nebudete-li pokání činiti, všickni též zahynete. (Lk 13,5)
Dvě události připomíná Pán Ježíš zástupu, v němž byli mnozí, kdo se cítili spravedlivější ostatních: Galilejské, jejichž krev Pilát smísil s krví jejich obětí v chrámě Jeruzalémském a zřícení věže v Siloe, kde 18 Izraelitů hledalo úkryt, ale zatím zde nalezli smrt. Oni si mysleli, že dokud je nestihne nějaká pohroma, mohou se cítit bezpečni, a domnívat se, že jsou v přízni Boží. Pán Ježíš tento jejich názor vyvrací. Známkou bezpečnosti není to, co máme, a čeho jsme uchráněni. Neradujme se z neštěstí druhých a nepovyšujme se nad ty, kdož trpí. Onen bohatec hodoval a oblékal se v drahá roucha až do své smrti, nic zlého ho nepostihlo, a přece se ocitl v zahynutí. A bohatý statkář byl úspěšným mužem až do oné noci, kdy uslyšel slovo: „…blázne, této noci bude požádána duše od tebe!“ Pán Ježíš ve svém vyprávění připomíná, že každé neštěstí, živelní pohromy i jiné smutné události, nám mají být pokynem ku pokání. Neštěstí a utrpení nás mají přiblížiti k Bohu. Mají otřásti naším svědomím i srdcem, a tak nás vésti k pokání. A to nejen ty, které postihlo neštěstí, ale nás všechny, neboť před tváří Boží jsme všichni hříšníci. Naše nepravosti nás oddělují od živého Boha. Bůh poslal na svět svého Syna, který má moc na zemi odpouštěti hříchy. (Mt 9,6) Jsou tvé viny odpuštěny, anebo jsi ještě pod mocí Božího soudu? Pojď k Ježíši a vyznej svůj hřích...!
Jaroslav Nastoupil (SŽ 1966)
