Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. (J 17,15-17; ČEP)
Tento úsek velekněžské modlitby Pána Ježíše začíná konstatováním, že On svým učedníkům dal Slovo Boží. Tento dar vzbuzuje nenávist světa. Nenávist vůči lidem, kteří mají Boží Slovo za nejvyšší autoritu pro svůj život, je jednou z charakteristik „světa“, jak jej hodnotí Pán Ježíš a co se pod tímto pojmem rozumí v Bibli vůbec. Následovníci Pána Ježíše, stejně jako On sám, nejsou ze světa. Nemohou být. Jejich životním programem je láska a ne nenávist. Rozčilení, hněv a nenávist jsou na světě zcela normálním zjevem. Lidé jim velmi snadno a rychle podléhají, často na celý život. Člověk se z tohoto manství vymaní jen když svěří své srdce, celý svůj život, Knížeti pokoje. On dovedl odpustit svým nepřátelům ve chvíli umírání na kříži. Umění odpouštět učí i své učedníky. Věřící nepřestává žít na světě. Pán také neprosí Otce, aby je ze světa vzal, ale aby je zachoval od zlého. Jde mu o jejich záchranu, o to, aby se neztratili ve světě, ve všem tom zlém, ve kterém svět leží. A přece právě do tohoto světa Pán své učedníky posílá právě tak, jak byl sám poslán svým Otcem. Své jedinečné poslání nemohou věřící splnit jinde než na světě. Tu potřebují nejvíc to, zač Pán Ježíš pro ně prosí svého Otce: posvěcení v pravdě Božího Slova. V tomto oddělení a posvěcení je odlišení Ježíšových učedníků i dnes.
Jiří Legierski (SŽ 1985)
