Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: „Neboj se, Dcero sionská! Hle, tvůj král přichází sedící na oslátku.“ Jeho učedníci tomu nejdříve nerozuměli, že to o něm bylo psáno a že se to na něm vyplnilo. (J 12,14-16)
Velikonoční text, který všichni moc dobře známe už od dětství. Ježíš sedí na oslátku a lidé mu mávají palmovými ratolestmi. Mě dnes zaujala poznámka: „Ježíšovi učedníci si tehdy tuto souvislost neuvědomili. Teprve po Ježíšově vzkříšení pochopili, že se tenkrát naplnilo proroctví.“ (J 12,16; SNC). A přemýšlím o svém životě.
Kolikrát jsem si nevšimla Boží ochrany v nějaké situaci (například při jízdě autem) a později jsem si to uvědomila a děkovala jsem za ni. Nebo jsem zažila náhodné setkání ve městě, kdy jsem mohla s někým jít kousek jeho cesty a být povzbuzena rozhovorem s jiným křesťanem. Večer jsem si pak zpětně uvědomila Boží vedení a přítomnost v mém životě a děkovala jsem za ni.
To jsou ty „menší“ každodenní věci. Potom jsou tady „velké“ události, které se naštěstí nedějí každý den. Když auto přejelo našeho jedenáctiletého syna, který špatně přebíhal silnici, a on vyvázl „jen“ se zlomenou rukou a pohmožděnými všemi končetinami… Bůh tam byl s ním.
Tyto velké i malé věci se nám dějí každý den. Ale jen když chodíme s Bohem, můžeme z nich čerpat radost a povzbuzení. Jinak je totiž snadno přehlédneme a nepřinesou ovoce, náš vztah s ním se neprohlubuje. Přeji nám všem, abychom i na konci dnešního krásného dne mohli děkovat za to, čím ho Bůh naplnil a jak nás vedl.
Petra Pokorná (Brno)
