Přesto v něho uvěřili i mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. (J 12,42-43)
Těmto veršům předchází citace Starého zákona, konkrétně Izajáše, kde se píše, jak Židé odmítali vidět a slyšet Boha a poslouchat jeho nařízení. Z Janova evangelia se dozvídáme, že i někteří přední muži v tehdejším Izraeli uvěřili v Ježíše, ale ze strachu před okolím svoji víru tajili.
Na první pohled bychom je možná odsoudili - jak si to mohli dovolit, uvěřit v Pána Ježíše, a před to ostatními tajit? Proč Ježíše jako Spasitele nevyznávali naplno? Nechci jejich jednání obhajovat, ale napadá mě, jak se chovali Ježíšovi nejbližší na této zemi, učedníci. Nakonec Ježíše opustili a ponechali ho jeho osudu. Nemusíme tedy být zbožní a významní a zaujímat důležitá místa ve svém národě, abychom Pána Ježíše zapřeli. Hlavní motivací těchto předních mužů, o kterých píše Jan, byl strach. Nejspíše se ani tak nebáli farizejů, ale toho, že ztratí svoje postavení, moc a slávu, že přijdou o léta budovanou karieru a skončí na bezvýznamném konci společnosti.
Otázkou je, jestli na tomto světě je něco většího, než Kristus. Jestli je něco tak hodnotného, že stojí za to zapřít Kristovu oběť, abychom si to uchránili. Zda existuje něco cennějšího, než odpuštění hříchů a věčný život. Zda se přátelští a přízeň lidí vyrovná přátelství se skutečným Bohem.
Nemusíme zapírat Krista jen ve svém okolí, před přáteli, kolegy nebo spolužáky. Horší je, když zapíráme Krista sami před sebou a hledáme uspokojení, skutečný a naplněný život kdekoli jinde, jen ne v Pánu Ježíši.
Kryštof Blažek (Brno)
