Protož nemůžeš se vymluvit, ó člověče, každý potupující. Nebo tím, že jiného potupuješ, sám sebe odsuzuješ, poněvadž totéž činíš, což tupíš. (Ř 2,1)
Není křesťana, který by toto napomenutí neznal, vedle dalších stejného významu (Mt 7,1-2; Lk 6,37; 1Ko 4,5). Platí i těm, kteří říkají: „Ale tak špatný přece nejsem. Vím, že nejsem bez viny, ale o mně nikdo nic špatného nemůže říci.“ Nebo: „Kdyby byli všichni jako já, bylo by dobře na světě.“ Avšak Pán praví: „Vyjmi nejprve kládu ze svého oka, pak teprve třísku z oka bližního!“ Duch svatý chce vždy nejprve ukázat naši vlastní chybu. To proto, abychom s nápravou začali sami u sebe. Máme-li někoho napomenout, poučit - pohleďme nejprve na sebe, nejsme-li „nešlechetní“ (1Ko 9,27). Ohleduplnost, s jakou hledíme na sebe nám zcela chybí vůči bližnímu. Snadno přestupujeme příkaz: „Jedni druhé za důstojnější nežli sebe majíce!“ (Fil 2,3). Jsou i takoví, kteří nikoho nesoudí. Ne však z bratrské lásky - či sesterské -, ale proto, aby mohli sami setrvat v nepravosti, místo aby ji odsoudili a opustili. Abychom si uvědomili závažnost věci, je nám připomínán Boží spravedlivý soud, kterému nikdo neunikne. Avšak Bůh je také milostivý. Naše naděje není v Božím soudu, ale „v dobrotivosti jeho a snášenlivosti i dlouhočekání“, vedoucí člověka ku pokání. Lidská pýcha a odsuzování vedou k tvrdosti srdce, k odmítání Boží lásky. Spoléhání na vlastní spravedlnost zavírá cestu odpuštění hříchů, ruší účinek evangelia milosti. A pro takové není naděje.
Ervín Kubalík (SŽ 1985)
