Mezi trní pak vsátý jest ten, kterýž slyší slovo, ale pečování tohoto světa a oklamání zboží udušuje slovo, i bývá bez užitku. (Mt 13,22)
Podobenství o čtveré půdě poskytuje mnoho podnětů pro zamyšlení. Všimněme si však pouze té půdy, kterou popisuje Mt 13,22. Dovedeme si představit, co všechno se dálo s rozhozenými zrny, z nichž některá, snad u okraje pole, zapadla do bodláčí. Ta zrna praskla, vzklíčila a jemné rostlinky se draly na povrch. Písmákům jistě vyvstanou na mysl slova Pána Ježíše o pšeničném zrnu, které když zemře, přinese mnohý užitek (J 12,24). Když vzklíčila, tedy zemřela, dalo se právem očekávat, že i ony přinesou užitek. Ale pak začal závod v růstu a vyhrálo trní. Nejednou býváme účastníky zklamaných nadějí u některých mladých lidí. Boží Slovo zapadne do srdce takového člověka, zakoření, způsobí proměny a právem lze očekávat veliký užitek. Ale pak vypukne závod o život se sportem, jazykovými kurzy, školou vyššího stupně, stavbou domku. A duchovní život začne poznenáhlu vadnout. Nikoliv pro věci samotné, ale pro jejich upřednostňování. Obzvláště nepochopitelné je to při sňatku, když před ním každý z partnerů byl „aktivní“, ale spojením dvou takových životů nedochází k umocnění ve službě. Naopak, trní roste a roste. Trní je obrazem časných starostí. Ty jsou důsledkem praktické nevěry a doufání v nejisté zboží. Bohatněme raději v dobrých skutcích, skládajíce tak základ k dosažení věčného života.
Kristoslav Smilek (SŽ 1984)
