Ezechiáš nebyl vděčen dobrodiní sobě učiněného, nebo pozdvihlo se srdce jeho. (2Pa 32,25a)
Ezechiáš se dostal do těžkých zkoušek, ale nebyl v nich dost statečný. Tak brzy zapomněl na to, co mu učinil Hospodin V jeho srdci se zrodila povýšenost, pýcha. Nakonec se domníval, že všechno to vítězství, kterého bylo dosaženo nad Senacheribem králem asyrským, bylo jeho zásluhou. Dokud v Jeruzalémě byl nedostatek chleba, masa, šatstva i vody, sám král se uchyloval k modlitbám a jako král se za ně nestyděl; ale když měl všeho dostatek a lid měl za jeho vlády pokoj, pomalu se vzdaloval od Hospodina Na Ezechiášovi vidíme, jak je člověk nestálý, jak nelze na něho spolehnout, jak brzy zapomíná na dobrodiní učiněná mu od Hospodina! Žalmista prosí Hospodina o jednu zvláštní věc, o dobrou paměť a má zvláštní přání: „Dobrořeč duše má Hospodinu a nezapomínej se na všechna dobrodiní jeho.“ (Ž 103,2) Jenom pýcha zapomíná na dobrodiní Boží, ale skromnost a věrnost nikdy nezapomíná na to, co bylo učiněno od Hospodina. Nejednou při sobě zjišťujeme, že zapomínáme na to, na co bychom nikdy zapomenout neměli a nezapomínáme na věci, které už dávno měly být zapomenuty. Nevzpomínejme na to, kdo nám udělal něco zlého; ale nikdy nezapomeňme na to, co nám kdo udělal dobré!
Vlastimil Pospíšil (SŽ 1968)
