Běda těm, kdo strojí ničemnosti, páchají zlo na svých ložích, dopouštějí se ho za jitřního světla; na to mají dost sil. Žádostivě dychtí po polích – a uchvacují, po domech – a zabírají. Utiskují muže i jeho dům, člověka i jeho dědictví. (Mi 2,1-2)
Dnešní slovo je o lidech, pro které jsou Bůh a jeho spravedlnost jen prázdnými pojmy. Je o těch, kdo se na úkor druhých aktivně pouštějí do ničemného jednání. Ze svého myšlenkového světa zcela vytěsnili možnost, že skutky, kterých se cíleně dopouštějí, jsou zásadním porušením Bohem ustanovených pravidel pro spolužití lidí. Prorok hovoří konkrétně o uchvacování polí, domovů a dědictví: je hrozné zbavit druhého pole, zdroje obživy a bezpečného životního prostoru – vlastního domova. Je tak snadné stanovit si vlastní kritéria „spravedlnosti“, ustanovit sám sebe jako rozhodčího a soudce, a pak si zdůvodnit jakkoliv hrozné jednání. Vše se zdá být dovoleno! Kazatel konstatuje, že srdce lidských synů tíhne ke konání zla právě proto, že nad zlem není rozsudek vykonán ihned (Kaz 9,11).
Povšimněme si, jak Micheáš začíná: „Běda těm...“. Přestane-li si člověk být vědom Boží autority (případně si jí ani nikdy vědom nebyl), ocitá se nevyhnutelně na cestě zkázy - stává se sám sobě bohem. Lidé pak propadají falešnému pocitu, že jejich skutky vlastně nikdo nebude posuzovat – kromě nich samotných. Že se jich žádný soud netýká. Jak lživé zdání! Neodvrátí-li se od svého způsobu života, budou jednou čelit krutému vystřízlivění při konfrontaci své „morálky“ s Boží spravedlností.
Tváří v tvář kruté nespravedlnosti se možná zdráháme modlit za ty, kdo jednají zle. Ježíš nás přesto k takové modlitbě vybízí a sám jde příkladem. Modleme se za ty, kdo jdou zlou cestou, aby se navrátili k Bohu, dokud je čas. V opačném případě hrozí, že Bůh sám zatvrdí jejich srdce a zjeví na nich svou spravedlnost - to je alternativa, kterou bychom nepřáli ani svému největšímu nepříteli.
Martin Skoumal (Zlín)
