Tu řekla Noemi své snaše: „Požehnán buď od Hospodina, který neodňal své milosrdenství od živých ani od mrtvých.“ A pokračovala: „Ten muž je náš blízký příbuzný, patří k našim zastáncům.“ (Rt 2,20)
Noemi žehná Bóazovi za prokázané milosrdenství. Aby k této situaci žehnání mohlo dojít, muselo se před tím stát mnoho věcí. Noemi, její muž a jejich dva synové kvůli hladomoru opustili Izrael a vydali se do moábské země. Po smrti Noemina manžela se s ní zpátky vrací moábská snacha Rút, která přijímá Noemin lid i jejího Boha za své a cítí se být s nimi spojena.
Aby se uživili, začíná Rút pracovat na Bóazových polích. Bóaz si ji bere pod svoji ochranu. Když se ho Rút ptá, proč u něho došla přízně, Bóaz jí odpovídá, že dobře ví o tom, co po smrti svého muže učinila pro svoji tchyni, a že opustila otce a matku i rodnou zemi a odešla k lidu, který neznala. Když se nasycená Rút vrací po celodenní práci s nasbíraným zrním, Noemi se ptá, kde ten den pracovala. Rút jí oznamuje, že ten muž se jmenuje Bóaz. A Noemi pronáší slova požehnání.
Když si znovu pročítám, jak po sobě následovaly jednotlivé obrazy příběhu Noemi a Rút, přímo na mě křičí jedna určitá vlastnost, kterou všichni účastníci příběhu měli. Tou vlastností je POSLUŠNOST vůči Bohu, která by nebyla možná, kdyby všichni tři výše jmenovaní svého Boha nemilovali a nectili. Kdyby jeden jediný z nich Hospodina neposlechl a šel svou vlastní cestou, nemohl se narodit Obéd, který se stal dědečkem krále Davida.
Uvědomujeme si, jak důležité je být poslušní našeho Boha? Dotazujeme se každého rána našeho nebeského Otce na jeho vůli a prosíme ho o její naplnění?
Michaela Němejcová (Aš)
