Celé shromáždění těch, kdo se navrátili ze zajetí, si udělalo stánky a sídlili v nich, což Izraelci nedělali od dob Jozua, syna Núnova, až do onoho dne. Byla z toho převeliká radost. Z knihy Božího zákona se četlo den co den, od prvního až do posledního dne. Po sedm dní slavili slavnost. Osmého dne bylo slavnostní shromáždění, jak je ustanoveno. (Neh 8,17–18)
Jako lidé máme sklon zapomínat. Ze zapomínání pramení mnoho chyb, zvláště když zapomínáme na to, čím nás v našich životech Pán provedl, co všechno jsme zažili, než jsme se dostali tam, kde jsme teď. Zapomínáme jako jednotlivci, zapomínáme jako sbory, zapomínáme jako národ.
A máme ještě další nectnost: skon k nostalgii. Naše vzpomínky získávají nádech stýskání po starých dobrých časech, kdy všechno bývalo lepší, krásnější a radostnější. Kdy svět ještě býval v pořádku. Ale on nebyl. Každý den má dost svého trápení, jak nám připomíná Ježíš (připouštím, že v jiné souvislosti, nicméně to platí i pro naše dřívější dny). To jen naše paměť si nevybavuje všechny spojitosti, takže výsledný obrázek je nereálně narůžovělý.
Izraelci na tom nebyli jinak. Pán Bůh, stvořitel člověka, to dobře věděl, a tak ve své moudrosti svému lidu do kalendáře nastavil sváteční dny a týdny. Svátky pomáhají vzpomínat bez nostalgie, nezapomínat na minulost, nezapomínat na velikou Boží moc a Boží péči, která Izrael, když se formovala jejich národní identita. Při slavení svátků mohli vzpomínat a znovu prožívat, jak s Božím zaopatřením putovali pouští, kde desítky let žili jen v provizorních příbytcích. Tak v jejich srdci místo stesku po zašlých zlatých časech mohla zavládnout hluboká vděčnost, že díky Boží milosti i dnes mohou být Božím lidem.
Jak jsme na tom my, kdo jsme pod milostí a jsme nad slavení svátků povzneseni? Opravdu nám nemají svátky co říct, není to jen záminka, argumentovat svobodou ve světle Pavlova učení? Jistě platí, že „Nikdo nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám.“ (Ko 2,16) Jsou naše srdce stále plná radostné vděčnosti? Nebo by stálo za to si pravidelně vyhradit dny, kdy budeme znovu prožívat a žasnout, jak z jeho plnosti jsme byli my všichni obdarováni milostí za milostí (J 1,16)?
Petr Stehlík (České Budějovice)
