Poutní píseň. Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš. Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. (Ž 123,1–2)
Až samotný závěr 123. žalmu odhaluje příčinu nelichotivého postavení Božího lidu. Izrael zakoušel zvýšenou míru pohrdání. V určitých obdobích se Boží lid těšil značné úctě. V jiných obdobích byl naopak Izrael vystaven všeobecnému pohrdání, výsměchu a útlaku. Tak tomu bylo především v exilu v době babylónského zajetí. Za perské nadvlády v poexilním období se útlak vyvíjený na Izrael zmírnil a sevření povolilo. Přesto však nezmizelo pohrdání a posměch okolních pohanských sousedů. A kdykoliv tito pohanští sousedé mohli Božímu lidu beztrestně uškodit, neváhali takové příležitosti využít. Tehdy nezbývalo než volat k Hospodinu o pomoc a s vírou očekávat jeho zastání. V prvním verši žalmista nejprve mluví sám za sebe, neboť se vyjadřuje v první osobě jednotného čísla. Zbytek tohoto krátkého žalmu je již v první osobě množného čísla, což znamená, že se autor žalmu ztotožňuje s celým Božím lidem a zástupně vyznává za celý Izrael. Podstatou žalmu je prosba o Boží smilování, aby Hospodin zasáhl ve prospěch svého lidu. Není zde blíže specifikováno, jak by takové Boží smilování mělo konkrétně vypadat. Je zde tedy Bohu ponechána naprosto „volná ruka“ pro realizaci jeho smilování, jehož výsledkem by logicky mělo být ukončení situace, kdy Boží lid zažívá posměch a pohrdání, nebo alespoň znatelná úleva. Izrael nehledá své vlastní řešení, neboť zřejmě žádné takové ani neexistuje. Jediné smysluplné řešení proto může nabídnout pouze ten, kdo trůní na nebesích – sám Nejvyšší. Izrael tedy vyhlíží jakýkoli signál „Boží ruky“ (pravice), který by naznačoval změnu kurzu, změnu údělu. Vyhlíží Boží pokyn. I my se dostáváme do situací, které nemají lidské řešení. Očekávejte Boží smilování! Jistě nebudete čekat na Boží pomoc věčně. Boží pomoc se díky jeho milosti určitě dostaví.
Miroslav Čížek (Olomouc)
