Moji bratří, kteří táhli vzhůru se mnou, zavinili, že lid ztratil odvahu. Ale já jsem se cele oddal Hospodinu, svému Bohu. Onoho dne se zavázal Mojžíš přísahou: ‚Ano, země, na niž stoupla tvá noha, bude navěky patřit tobě a tvým synům jako dědičný podíl, neboť ses cele oddal Hospodinu, mému Bohu.‘ (Joz 14,8-9)
Po vyjití z Egypta dal Hospodin izraelskému lidu možnost nahlédnout do zaslíbené země. Ukázal jim, co všechno pro ně má připraveno ¬- zemi, která jim měla být domovem a vydávat hojnou úrodu. Dal jim však také spatřit, od koho zemi převezmou, a oni se zalekli. Pouze Jozue a Káleb hleděli na Boží zaslíbení skrze Boží moc a sílu. Pouze ti dva věřili, že bude-li Hospodin bojovat s Izraelem, kdo by mohl stát proti nim?
Kálebovi tehdy Hospodin přislíbil celou horu Chebrón. Na svoje dědictví však musel počkat. Čekal nejen oněch čtyřicet let na poušti, o kterých z lidského hlediska můžeme říci, že si je spolu s Jozuem jako jediný nezasloužil, ale čekal na svoje dědictví ještě dalších pět let po dobu obsazování zaslíbené země. Dozajista si mohl jít vybojovat, co mu bylo zaslíbeno, hned po přejití Jordánu. Káleb však vyčkává na Hospodina a teprve po obsazení celé země Izraelem se hlásí o svůj podíl – a mimo jiné si ho ještě musí sám získat vybitím obrů Anákovců.
Dvakrát je v textu zmíněno, že se Káleb cele oddal Hospodinu. Nelze říci, že by snad měl Káleb jednodušší život než jeho bratři, ale neopustila ho síla. Cele se oddat Hospodinu neznamená žít jednodušeji, ale žít v pokoji a Hospodinově síle. Možná si budeme muset vybojovat větší boje, než lidé, kteří žijí ve vlastní síle a sami pro sebe. Nicméně stejně jako Káleb získal do dědictví Chebrón, i pro nás má Bůh připravená požehnání, jež nám ani na mysl nepřišla.
Tereza Němejcová (asistentka VV)
