A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům našim. (Mt 6,12)
Aby se člověk takto mohl modlit, musí vědět, že se tak modlit musí, že je hříšníkem. K tomuto vědomí nám znovu pomůže připomenutí známé věci, jak totiž o hříchu mluví bible. Užívá k tomu pěti slov:
Hamartia - minutí cíle. Hříchem je, jestliže nejsme tím, čím jsme být měli, k čemu jsme povoláni - třeba dobrými otci, manželi, dětmi, svědky, především však dětmi nebeského Otce.
Parabasis - překročení hranice - zřejmě mezi dobrým o zlým. Kdo z nás je absolutně vždycky na správné straně hranice, která odděluje čestné od nečestného, pravdivé od nepravdivého, obětavost od sobectví...?
Parabtoma - uklouznutí. Kolikrát je naše jednání určováno ne naším chtěním, ale žádostmi našeho těla, kolikrát nad sebou ztrácíme kontrolu - třeba při svém hněvu!
Anomie - bezzákoní. Je to hřích člověka, který ví, co je správné, a přece činí zlé. Pramení z instinktů „dělat to, co se každému zachce“, uhnout z cesty, vyhodit si z kopýtka, dělat zakázané. Možná jen strach z následků nás zdržuje před porušováním desatero.
Opheilema - dluh (jako v našem textu). Dluhem je to, co jsme nezaplatili, co jsme nesplnili. Kdo z nás může tvrdit, že vždycky splnil to, co splnit měl! Ano, potřebujeme prosit za odpuštění, protože nejsme bez hříchů — žádný z nás.
Stanislav Švec (SŽ 1984)
