Služte Hospodinu s veselím, předstupujte před obličej jeho s prozpěvováním. Vězte, že Hospodin jest Bůh ... (Ž 100,2)
Davidovi záleželo na tom, aby vděčnost a společné oslavování Boha neustávalo. Proto zřídil k tomu vybrané lidi, kteří měli pravidelně číst nebo zpívat vhodné oddíly z žalmů. Izrael si připomínal z minulosti Boží moc a dobrotu, své vyvolení, potvrzené smlouvou a zaslíbeními i mimořádnou ochranou (viz žalm 105). Možná, že někteří budeme pokládat jakoukoli organizovanost a přípravu shromáždění za nedostatek důvěry v působení Ducha sv. Nesmíme však zapomínat, že při pravidelném shromážděni lidu Božího nejde o projevy výjimečného vzepětí ducha jako při mimořádném okoušení Boží milosti, kdy lidské srdce překypuje vděčností. Jde tu spíš o ustavičné připomínání Božích skutků, o děkování za ně a oslavování Boha.
Církev žije a roste tím, že z pokladu Boží pravdy vynáší ustavičně nové i staré věci pro své vzdělání, napomenutí i potěšení. Slyšme ještě jednou dnešní jednoznačné důrazy a výzvy:
„Slavte Hospodina, zvěstujte jméno jeho… zpívejte a prozpěvujte žalmy jemu… chlubte se v svatém jménu jeho... Hledejte Hospodina i síly jeho. Hledejte tváři jeho ustavičně. Rozpomínejte se na divné skutky jeho.“ (8-12)
Rudolf Petr (SŽ 1968)
