Otče svatý, ostříhejž jich ve jménu svém, kteréž jsi mi dal, aťby byli jedno jako my. (J 17,11b)
Kdo by se neradoval, kdo by nebyl potěšen z toho, když ví, že na něj někdo myslí a modlí se za něj! Kolik je jen modliteb věřících rodičů za děti. Jak požehnané, když se manžel modlí za manželku a manželka za manžela, kazatel za sbor a sbor za kazatele. Z jednoho se můžeme radovat všichni: že se za nás modlil a modlí Boží Syn, Pán Ježíš. Pánu Ježíši nebylo jedno, co se stane s jeho žáky. Po celý týden jsme měli možnost sledovat, co pro ně činí: upozorňuje na to, co přijde. Připravuje je na chvíle pronásledování, ale zaslibuje sílu Ducha svatého, kterého pošle. Ukazuje na to, kdo bude oslavován. Zármutek, bude dočasný, obrátí se v radost. Svými skutky dokázal, že přišel od Boha a oni tomu uvěřili. Jméno Boží se jim tak stalo známé. V modlitbě: „Otče, zachovej je,“ cítíme hloubku lásky nejen k učedníkům, ale i k těm, kteří mají skrze ně uvěřit v něho. Kdo jsme uvěřili v Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele, může se radovat, že i my jsme zahrnuti v této modlitbě našeho Pána.
Buďme vděčni za tuto pomoc a nikdy se od tohoto zdroje pomoci nevzdalujme! Buďme vždy tam, kde nás Pán potřebuje, aby nás nemusel napomínat jako Petra, který se ohříval u cizího ohníčku. Se žalmistou vyznávejme: „Žádostiva jest a velice touží duše má po síňcích Hospodinových, srdce mé i tělo mé pléše k Bohu živému. (Ž 84,3)
František Hrůza (SŽ 1985)
