Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. (J 20,24, ČEP)
Víme, že apoštol Tomáš nebyl mezi učedníky, když Pán Ježíš mezi ně poprvé přišel. Kde se nacházel a proč odešel, nevíme. Nebyl však na svém místě - a na to se vždycky doplácí. Jeho srdce nemohlo prožívat radost a pokoj z jistoty zmrtvýchvstání Páně, kterou ostatní prožívali. A svědectví, kterého se mu dostávalo od ostatních učedníků, nevěřil. Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Tomáš patřil k těm lidem, kteří musí zapojit všechny smysly - oči, uši, ruce - k tomu, aby uvěřili. Na svůj materialismus doplatil nepokojem a nejistotou, které trvaly celý týden, zatímco jeho spolubratří se radovali a na modlitbách děkovali za slavné vykupitelské dílo. Po týdnu Pán Ježíš přichází opět mezi učedníky a po oslovení „Pokoj vám“ dává příležitost Tomášovi, aby se přesvědčil o skutečnosti zmrtvýchvstání. A zahanbený Tomáš se zmohl jenom na pokorné „Pán můj a Bůh můj." Ale — „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili."
I člověk dneška si počíná často jako nevěřící Tomáš. Služme mu v trpělivosti a lásce po příkladu svého Pána. Děláme vše proto, aby přibývalo těch, kteří by řekli „Pán můj a Bůh můj?"
Daniel Průša (SŽ 1985)
