Šimon Petr stál ještě u ohně a ohříval se. Řekli mu: „Nejsi i ty z jeho učedníků?“ On to zapřel: „Nejsem.“ Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: „Což jsem tě s ním neviděl v zahradě?“ Petr opět zapřel; a vtom zakokrhal kohout. (J 18,25-27)
Petr byl odvážný, energický, na různé situace reagoval impulsivně a živě, mezi učedníky byl velmi silnou osobností. Tři roky chodil s Ježíšem a dobře ho znal. Byl Ježíšův blízký přítel. A přesto v kritické chvíli selhal – sevřen strachem Pána Ježíše zapřel.
Pán Ježíš mu řekl: „Zapřeš mě.“ A on se brání: „Položím za tebe život!“ Když byl s Ježíšem, bylo pro něj nepředstavitelné, že by ho zapřel, a myslel to opravdu upřímně. Ale pak se dostal do situace, kdy bez přemýšlení vyhrkl: „Ne, neznám ho.“
Strach je sebezáchovnou reakcí našeho těla na hrozící nebezpečí. Zbystřuje naše smysly a připravuje tělo na obranu nebo únik. Sám o sobě není špatný, pokud se jím nenecháme svázat. I učedníci mnohokrát podlehli strachu, ale Ježíš opakovaně do jejich strachu vstupuje, vztahuje k nim ruce, obrací jejich zrak k sobě a říká: „Pokoj vám.“
Petr mnohokrát selhal, ale vždy znovu se obracel k Ježíši a on ho utvářel a měnil. A nakonec na tom nedokonalém Petrovi zbudoval svou církev a postavil ho na počátek velikých věcí. Udělal z něj Petra, na jehož kázání uvěřily tisíce lidí. Petra, který přinesl Krista i nám pohanům.
Ježíš nám naše selhání odpouští a stále znovu nám dává další šanci. Má s námi trpělivost tak, jako ji měl s Petrem. Bůh nechce, aby nás strach ovládal a svazoval. On nás od strachu osvobozuje a vyzývá nás, abychom ho přemáhali.
„Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ (Ř 8,15)
Marta Ondarzová (Brno)
