Když to Petr viděl, promluvil k lidu: „Muži izraelští, proč nad tím žasnete a proč hledíte na nás, jako bychom svou vlastní mocí nebo zbožností způsobili, že tento člověk chodí? Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, Bůh našich otců oslavil svého služebníka Ježíše.“ (Sk 3,12-13a; ČEP)
Požehnaná nemoc, která byla příčinou k obrácení mnohých. Apoštol Petr uzdraví nemocného u „dveří krásných chrámových“. Skrze tohoto těžce zkoušeného nemocného žebráka je oslaven Ježíš Kristus. Onen nemocný stál na cestě k obrácení lidem, jimž Petr při tomto uzdravení káže. I tento nešťastný, ba bezvýznamný člověk je pomocníkem v díle sboru. Jeho nemoc měla smysl, a to v tom, že skrze ni bylo jiným poslouženo na cestě víry.
Znal jsem jednu sestru, která po řadu let nemohla vstát z postele. Obsluhovala ji její matka, které bylo osmdesát let. Při jedné mé návštěvě jsem se ji ptal, jak tuto těžkou službu snáší. A ona s úsměvem na tváři zvolala: „Jsem za ni Pánu Ježíši vděčná“. Deset let nevstala z postele, ale u její postele se několik lidí setkalo se svým Spasitelem. Její život byl upoután na lůžko, tělo bez vlády, ale práce pro Pána vykonala mnoho! Mnozí zdraví se musí stydět. Sestra nebyla uzdravena. Svůj úděl snášela statečně, ne však ve své síle, což také nezapomněla vždy připomenout. Ani život prožitý v těžké nemoci neztrácí smysl, je-li skrze něj oslaven a vyvýšen Pán Bůh. Ti, kteří reptají nad svým údělem života, neoslavují Pána Boha; oslavují ho ti, kteří jsou za všechno Bohu vděčni. Do které skupiny lidí patříš ty?
Vlastimil Pospíšil (SŽ 1982)
