U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón. (Ž 137,1)
Izrael dosáhl svého historického vrcholu za vlády krále Davida, který vybudoval významnou říši, která dokonce ovlivňovala geopolitiku blízkovýchodního regionu mezi Egyptem a Babylónií. Významný vliv si udržel i Davidův syn Šalomoun, který nechal postavit slavný jeruzalémský chrám.
Tuto hvězdnou epochu si Izrael stále připomínal. V roce 586 (nebo 587) před Kristem začíná naopak jedno z nejtemnějších období izraelských dějin, kdy byl Jeruzalém dobyt Babylóňany, chrám zcela zničen a následně většina Judejců odvedena do zajetí v exilu. V této souvislosti mluvíme o babylónském zajetí, které trvalo až do perského vítězství nad Babylónií v roce 539 před Kristem, kdy perský král Kýros Veliký umožnil Judejcům návrat zpět do Judska a Jeruzaléma. Ne všichni Izraelci této příležitosti využili, přesto se však mnozí z nich vrátili domů, do země jejich původu.
Nový život v poexilním období nebyl ani zdaleka jednoduchý. Judejci však měli relativní autonomii a v roce 515 před Kristem se jim dokonce podařilo v Jeruzalémě postavit obnovený chrám. To nejhorší již měli za sebou. Nyní už jen vzpomínali na období pláče v exilu, kde byli donuceni pobývat mezi babylónskými řekami Eufrat a Tigris, zcela vykořeněni a vzdáleni od Sijónu. Tato chmurná vzpomínka zůstávala stále živá, a stala se tak součástí národního vědomí Izraele.
Dějiny křesťanství v naší zemi mají také svá slavná období, a na druhé straně periody úpadku a rozvratu. Podobně je tomu i v životě jednotlivých sborů, jejichž jsme součástí. Také mají své zářné vrcholné časy, po kterých mnohdy dříve nebo později následuje stagnace a někdy dokonce i úpadek. Žijeme a sloužíme v našich místních sborech v obdobích euforie, někdy bojů a zápasů, jindy v poklidné době, a ještě jindy v momentě prohry. I my můžeme s pláčem vzpomínat na ztracenou skvělou minulost našeho sboru. Kéž věrně vytrváme a dočkáme se opět požehnaných časů.
Miroslav Čížek (Olomouc)
