Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku. (Mal 3,10)
O desátcích jsem nikdy nemusel moc složitě přemýšlet, jestli dávat nebo ne. Od té doby, co jsem před mnoha lety začal chodit s Bohem, automaticky jsem začal do sboru dávat desetinu svého příjmu, jak jsem to pochopil z Písma. Nad tím není potřeba dlouze dumat, a nad to dáváme ještě další dary. S manželkou jsme po svatbě najeli na tento model automaticky.
Ne však úplně hned. Vzpomínám, jak jsme dva měsíce po sobě nedali desátky, protože jsme si řekli, že je dáme až později, třeba na konci měsíce… Nebyl to vzdor, že bychom nechtěli dávat, ale zařizovali jsme si bydlení a tak jsme si řekli, že Bohu těch pár stovek přece nebude chybět. Jaký div, že jsme stejně nevyšli a museli si půjčit od rodičů… To byl okamžik, kdy jsme si řekli, že takto ne. Z dalších výplat jsme doplatili chybějící a od příště dávali z obálek hned stranou. Desátek – prvotina, to nejlepší. Ne až to, co zbyde…
Od těch dob u nás platí také další verš: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ (Kaz 11,1) Nikdy jsme neměli nedostatek a vždy jsme mohli zažít zázrak, že se Bůh „nějak“ postaral a nemuseli si už půjčovat. Nesčetněkrát jsme zažili, že se otevřely prorokem zmíněné průduchy a pomoc – zvlášť ta materiální – přišla i od cizích lidí. S manželkou jsme již několik let přechodní pěstouni. Když jsme z porodnice dostali první dvojčata, potřebovali jsme dvojkočárek. Během pár dnů jsme měli v garáži čtyři dvojkočárky, takže jsme následně mohli ještě podarovat další potřebné.
Uvedený verš v našich životech platí, funguje. Osobně jsem ho četl až pár let po obrácení a překvapilo mě, že v mém životě začal fungovat i bez toho zkoušení. Proto vím, že je před Bohem dobré, dát celý desátek – prvotinu.
René Jirout (Cvikov)
