Volali tedy k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš.“ I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby. (Jon 1,14-16)
V těžkých časech, kdy člověk nemá pokoj, kdy okolnosti tlačí a drtí osobní celistvost, marně hledám pevnou půdu pod nohama. Bůh dal úkol, poslání. Je tu ale něco, co poškodilo můj vztah s Bohem i lidmi. Jakoby se přetrhlo kotevní lano.
Jistě, ne všechny zlé věci v životě jsou přímým důsledkem hříchu (Job by mohl vyprávět), ale ten neposlušný „Jonáš“ ve mně velice často tou příčinou je. Boží slovo učí a Duch svatý dosvědčuje mému svědomí, že jsou zde dokonalá pravidla hry, které dal Tvůrce. Jejich porušování vede k chaosu a nefunkčnosti. Jonáš musí být za této situace nalezen, vytažen z podpalubí lodi na světlo a usvědčen. Pokud toho nejsem schopen sám, díky Bohu za drahé bratry, kteří pomůžou. Společně ho vyhodíme z lodi a moře se utiší.
Lodníci v příběhu o Jonášovi uvěřili Bohu, a přestože nechtěli Jonášovi ublížit (hození přes palubu za bouře se rovnalo jisté smrti), s vírou udělali to, co se jevilo být Boží vůlí. Tnout do živého bolí a pokud se jedná o mé vlastní já, bolí to dvojnásob. Písmo nás však vede k tomu, že občas je to ta jediná správná věc. Přijetí moudrého pokárání od bratra nebo sestry a jejich poukázání na můj hřích je cestou k utišení bouře kolem mně.
Pavel Salajka (Zlín)
