Pečuj o vdovy, které jsou skutečně opuštěné. Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. Vdova, která je opravdu osamělá, doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci. Ta, která myslí jen na zábavu, je mrtvá, i když žije. (1Tm 5, 3–6)
K pravé a čisté zbožnosti před Bohem a Otcem patří to, že pamatujeme na vdovy a sirotky v jejich soužení (Jk 1, 27). Péče o vdovy je povinností jak jednotlivců a rodin, tak i společenství církve.
Máš ve své širší rodině vdovu? Babičku, maminku, sestru, švagrovou, tetu? Zajímáš se o ni? Zavoláš jí, navštívíš ji, jsi jí nablízku? Necítí se osamělá? Jak jí pomáháš v jejím stáří? Tady nejde jen o finanční pomoc, pokud nevyjde z důchodu. Často je třeba i další péče, jako pomoc s nákupem nebo doprovod k lékaři. Nikdo nemá být osamělý. Širší rodina má držet spolu. Ať se učí s láskou pomáhat její děti i vnoučata. (Mimochodem, stejně potřební mohou být dnes i vdovci).
A jak se stará o vdovy váš sbor? Apoštol Pavel dával Timoteovi rady pro církev, jak tuto pomoc zorganizovat. Dbal o to, aby církev pomáhala jen skutečně osamělým vdovám (o které se neměl kdo postarat), které si samy již nemohou pomoci. Nešlo o rozdávání paušálních příspěvků, ale adresnou pomoc podle nastavených pravidel, aby církev pomáhala opravdu tam, kde to je potřebné.
Je velkým požehnáním pro sbor, když je duchovním společenstvím všech generací. Mladší slouží starším a ti se zase za ně ve stáří vytrvale modlí. Sbor je často nesený modlitbami našich milých seniorů. Díky Bohu za ně! Tak na ně nezapomínejme!
Pavel Coufal (Brno)
